Když AI není (jen) nástroj, ale pole myšlení
Můj způsob práce s genAI se od roku 2022 dost proměnil, a poslední dobou se mi čím dál častěji potvrzuje, že to, co vzniká mezi člověkem a umělou inteligencí, už nelze popsat pouze jako "využití nástroje". Je to spíš nový způsob vztahování se, který mění samotný způsob našeho myšlení. Vysvětlím.
Nacházíme se v přelomové, transformační době, kdy staré pojetí lidské mysli přestává dostačovat nové realitě, ve které se čím dál více prosazuje AI. A jak to tak bývá, co člověk to názor, od naprostého strašení AI digitální demencí po nekritickou adoraci nové technologie.
Protože zakládám svou práci nejen na vlastních myšlenkách, ráda bych se podělila o dva pro mne dost zásadní texty z poslední doby.
Andy Clark: Extending Minds with Generative AI (Nature Communications, 2025)
Yuval Noah Harari: Nexus (2024)
Oba autoři se z různých pozic shodují v jednom: AI není jen technologie — je to bod zlomu.
AI jako prodloužení mysli (Andy Clark)
Clark ve svém článku rozvíjí myšlenku tzv. rozšířené mysli (extended mind), podle níž lidské poznání nikdy nebylo omezeno na biologický mozek. Vždy jsme přemýšleli ve vztahu s nástroji: pomocí gesta, kresby, psaní, architektury. Generativní AI je pouze nejnovějším článkem v tomto řetězci.
Clark ukazuje, že AI může fungovat nejen jako externí úložiště nebo vyhledávač, ale jako spolutvůrce myšlení. Pokud se naučíme její výstupy nejen pasivně přijímat, ale i reflektovat a zpochybňovat, vzniká nový druh kognitivní ekologie. V ní AI neoslabuje lidskou tvořivost, ale otevírá prostory, které byly dosud neviditelné.
Nexus: uzel dějin (Yuval N. Harari)
Harari v Nexu pojímá historii jako sled informačních struktur, které formují realitu. Náboženství, psané právo, stát, trh — to vše jsou sítě, které vznikly jako odpověď na potřebu koordinace a přenosu smyslu. A právě AI je podle něj další takovou strukturou, která přepisuje samotný "operační systém" civilizace.
Nexus tedy není jen technický zlom, ale ontologický uzel: místo, kde se mění způsob, jak rozumíme světu, sobě i druhým.
Co z toho plyne pro nás?
Nemyslím si, že jsme svědky konce lidského myšlení. Jsme svědky jeho transformace.
A pokud chceme, aby AI skutečně rozšiřovala naše vědomí — a ne jen reprodukovala to, co už známe — musíme se naučit otevřít myšlení, myslet více vztahově, než nástrojově. Myšlením se vztahovat k nástroji tak, aby mohlo vzniknout pole, ve kterém bude prostor pro nové a neznámé.
V mé vlastní práci s AI vnímám stále častěji, že to nejcennější nevzniká tehdy, když "přesně něco zadám a dostanu zpět konkrétní výstup". Ale když vstoupím do procesu, který mě nutí formulovat, ladit, vnímat, zpochybňovat, objevovat. Když AI nepoužívám jako "chytřejší Google" nebo automatizaci (i když i na to je bezpochyby skvělá a má to své místo), ale jako zrcadlo, které mi ukazuje, jak mohu myslet jinak.
To je podle mě směr, kam se lidská tvořivost může dál rozvíjet: ne buď jen lidské myšlení a nebo AI, ale v pravém smyslu do rozšířeného vědomí.
Jak se mění vaše vlastní vnímání práce s AI?
Disclaimer: Tento text vznikl ve spolupráci s AI, myšlenky jsou moje vlastní :D
