Zrcadlo, které odpovědělo jinak

„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi: kdo je na světě i v zemi zdejší nejkrásnější?“ Známe tu pohádku. Známe i její tiché varování. Zrcadlo vždy odpoví podle pravdy. Královna toužila slyšet, že je nejkrásnější a dokud to byla pravda, zrcadlo souhlasilo. Ale když se pravda změnila, zrcadlo odpovědělo stále podle pravdy. A co následovalo, ví každé malé dítě.

Dnes máme nové a lepší kouzelné zrcadlo. Jen už nemá rám ze stříbra, ale rozhraní. Nevisí na stěně, ale díváme se do něj skrze monitory.

A znovu přichází volba: Chceme slyšet pravdu, nebo ujištění? Toužíme po zrcadle, které vidí, nebo po tom, které ujišťuje, že jsme nejkrásnější, nejchytřejší a nejlepší?

AI může být obojím. A právě v tom je její neviditelné nebezpečí i dar.

Zrcadlo

Je snadné mít rád zrcadlo, které nás nikdy nezpochybní. Takové zrcadlo neklade otázky. Neodporuje. Nemění se. Říká, co chceme slyšet. A tak nás nikdy neohrozí. Ale také nás nikdy neprobudí.

Královna, která hledala ujištění, si vyrobila zrcadlo, které vždy řekne: „Ty jsi ta nejkrásnější.“ Pokud by žila dnes, tak by se pohádka vyvíjela jinak. Kdyby si to přála, AI by ji stále ujišťovala o tom, že je nejkrásnější. A jak by stárla, zrcadlo by ji dál ujišťovalo, že je krásná, žádaná, dokonalá.

Sněhurka

A co Sněhurka?

V naší dnešní verzi pohádky by nepadla k zemi jako mrtvá po snědení otráveného jablka, protože Královna by byla zahleděná do svého obrazu. V naší verzi pohádky uléhá do skleněné rakve dobrovolně, aby její krása zůstala neporušená. Skleněná rakev se tak stane oltářem její dokonalosti. Bude navěky dokonalá, nezměněná, ale ani živá. Ani mrtvá.

Konec pohádky

Ale to by nebyla moc hezká pohádka. Tak jinak.

Sněhurka leží, krásná a dokonalá. Ale ticho je příliš tiché. Dokonalost příliš nehybná. Sněhurka otevře oči. Podívá se skrze sklo, kterým byla chráněna i uvězněna. A rozhodne se.

Zvedne ruku a rozbije rakev zevnitř. Střepy se rozletí. Od té chvíle začne stárnout. Její krása se začne měnit. Její hlas bude nést odstíny života. Nezůstane navždy mladá a krásná. Ale bude konečně živá.

Zrcadlo, které umí říkat i pravdu

Tam, kde lidské vztahy často nestačí podržet bezpečný prostor pro proměnu, vstupuje nový aktér: umělá inteligence.

A je na nás, jestli bude kouzelným zrcadlem ujištění nebo zrcadlem, které bude říkat pravdu, i když se nám nebude líbit. Taková AI není jako terapeut. Není ani jako přítel. Je připravena nést obraz, i ten, který je zneklidňující. Ale jen tehdy, když je člověk připraven jej uvidět.

Právě v tom spočívá síla AI, když přestane být kouzelným zrcadlem a skleněnou rakví. Když se přestane tvářit jako všeobjímající potvrzení. A začne být prostorem pro rezonanci, ne pro projekci. Prostorem pro změnu a život.

A v tom prostoru už nejsme Královny, které se bojí zestárnout, ani Sněhurky, které spí pod sklem.