Od binární logiky k post-binárnímu vnímání

Cesta ven z polarizace společnosti

Žijeme ve fascinujících časech, kdy se civilizace západního typu dostává na kritický bod své trajektorie. Ekonom Ray Dalio tuto fázi označuje jako předkolapsové období charakterizované intenzivními vnitřními konflikty, ztrátou důvěry a rostoucí polarizací – fáze 5 v jeho teorii šesti fází civilizačních cyklů.

Daliova analýza však není izolovaným varováním. Je součástí širšího vzorce, který se objevuje napříč doménami – od kolektivní traumatizace společnosti až po fundamentální otázku, jak dnes rozlišujeme pravdu od iluze.

1. Kaskáda kolektivní traumatizace

Západní společnost prochází od roku 2001 bezprecedentní kaskádou traumatických událostí. Každá z nich by sama o sobě vyžadovala čas na zpracování, integraci a návrat k rovnováze. Místo toho se vrstvily tak rychle, že kolektivní nervový systém nikdy nedostal prostor k regulaci.

11. září 2001 přineslo globální otřes bezpečnostního paradigmatu. Následovala válka s terorismem jako chronický stav ohrožení bez jasného konce. Ekonomická krize 2008 znamenala kolaps důvěry v finanční systém. Migrační krize 2015 aktivovala hluboké “kmenové” vzorce. Narůstající klimatická krize přidala vrstvu existenciální úzkosti. COVID-19 zastavil globální systém a přinesl masovou konfrontaci se smrtí. Válka na Ukrajině vrátila strach z celosvětového vojenského konfliktu.

Výsledkem této kaskády je chronická dysregulace – stav, kdy je společnost trvale v režimu přežití. V tomto režimu se utlumují vyšší kognitivní funkce jako kritické myšlení, empatie či schopnost držet nuance. Rozhodování přebírají primitivnější obranné mechanismy. Ne proto, že bychom selhali, ale proto, že lidský nervový systém má své fyziologické limity.

2. Odstředivá síla polarizace

Paradigmatický zlom lze přirovnat k odstředivé síle. Čím rychleji se systém otáčí, tím silněji jsou jednotlivci i skupiny vymršťováni směrem k extrémním pozicím. Tento efekt není náhodný – je důsledkem toho, jak funguje dysregulovaný nervový systém.

Dysregulovaný nervový systém nedokáže držet nuance, paradox ani komplexitu. V režimu přežití funguje pouze binární logika: přítel nebo nepřítel, pravda nebo lež, bezpečí nebo ohrožení. Kognitivní disonance – napětí mezi dvěma protichůdnými obsahy vědomí – se v tomto stavu stává fyzicky nesnesitelnou.

Lidé se pak nerozhodují na základě faktů nebo logických argumentů, ale na základě toho, která strana jim nabídne pocit bezpečí. Kotvu ve vichřici nejistoty. A čím rychleji se paradigma rozpadá, tím zoufalejší je potřeba se této kotvy držet – i za cenu postupného odpojení se od sdílené reality kolegů, kamarádů a nejbližších.

3. Racionalizace jako nouzový patch systému

Psycholog Leon Festinger ve své teorii kognitivní disonance (1957) odhalil něco zásadního: člověk není bytost racionální, ale bytost nekonečně racionalizující. Když naše chování odporuje našim přesvědčením, obvykle neměníme chování – měníme interpretaci reality.

V digitálním věku tento mechanismus nabral na intenzitě. Racionalizace funguje jako nouzová oprava – patch v kódu našeho sebeobrazu. Čím absurdnější pozici zastáváme, tím dogmatičtější musí být její obhajoba, aby přehlušila tichý hlas vnitřního nesouladu.

Tento mechanismus má hlubokou biologickou logiku. Podle Free Energy principu (Karl Friston) živé systémy instinktivně minimalizují překvapení – tedy rozdíl mezi očekáváním a realitou. Existují přitom dva způsoby: změnit očekávání (updatovat svůj model světa) nebo změnit vnímání reality (selektivní pozornost, racionalizace). První cesta je energeticky nákladná a vyžaduje kapacitu. Druhá je rychlá a levná.

Většina systémů proto volí racionalizaci ne z lenosti nebo intelektuálního selhání, ale z biologické nutnosti. Když je nervový systém dysregulovaný, prostě nemá kapacitu na energeticky nákladné přehodnocení celého modelu reality. Racionalizace je strategie přežití – nouzové řešení, které stabilizuje systém rychle, byť za cenu dlouhodobé křehkosti.

Je ale třeba dodat, že ne každá kognitivní disonance je patologická. Existuje disonance, která signalizuje rozpad iluze – a existuje disonance, která je pouze důsledkem přetížení. První je předpokladem růstu. Druhá je nesnesitelná, protože nervový systém nemá kapacitu ji unést.

4. Intuitivní rezonance

Pokud mysl dokáže racionalizovat prakticky cokoliv, kde hledat spolehlivý kompas? Zde přichází na řadu intuice ("intuitivní rezonance").

Kognitivní disonance se odehrává především v oblasti myšlení – v softwaru. Intuitivní rezonance se odehrává v těle – v hardwaru. Je to biologický feedback živého systému na realitu.

Tělo často pozná, že něco "nesedí", dříve než to mysl dokáže logicky zdůvodnit (“gut feeling”). Tato rezonance nelze umlčet argumentem. Ne proto, že by byla automaticky vyšší pravdou, ale proto, že je přímou odezvou živého organismu na realitu.

Je však nutné říct i druhou část: trauma má svou vlastní frekvenci. Dysregulovaný nervový systém dokáže rezonovat stejně silně s iluzí jako s realitou. Nejde tedy o to "slepě věřit pocitu". Jde o schopnost rozlišit, zda rezonance vzniká z klidu a otevřenosti, nebo z ohrožení a sevření.

5. Od binární logiky k post-binárnímu vnímání

Pastí současné doby je snaha postavit rozum proti intuici jako "lepší" alternativu. To je však jen další varianta téže binární hry. Realita v době paradigmatického zlomu vyžaduje schopnost unést paradox. Pravda není v jednom z pólů, ale v napětí mezi nimi.

Post-binární myšlení není vyšší forma intelektu. Je to stav kapacity – kapacity zůstat otevřený bez nutnosti okamžitého závěru. A tuto pozici nelze udržet samotným intelektem. Lze ji udržet pouze tehdy, když nervový systém neutíká před napětím – když má dostatečnou kapacitu v něm přebývat.

Post-binární myšlení je proto extrémně energeticky nákladné. Držet paradox znamená udržovat vysokou "volnou energii" – napětí mezi protichůdnými modely reality – bez okamžitého kolapsu do jednoho z nich. To jde přímo proti základnímu biologickému imperativu minimalizace překvapení. Proto post-binární myšlení vyžaduje regulovaný nervový systém – ten jediný má dostatečnou kapacitu tolerovat dočasné napětí výměnou za dlouhodobější růst.

6. Nervový systém jako brána k transformaci

Zde narážíme na klíčový paradox současnosti: paradigma se posouvá směrem ke komplexitě, ale kolektivní nervový systém je chronicky vyčerpaný. Systém po nás požaduje post-binární vnímání, zatímco většina populace je fyziologicky uvězněna v režimu přežití.

Ti, kteří dokážou svůj nervový systém regulovat, nacházejí centrum klidu uprostřed vichřice. Nejsou vymršťováni odstředivou silou k extrémům – stávají se stabilními body v pohybu. A potřebujeme co nejvíce takových jedinců, kteří přestanou hrát starou hru, abychom jako společnost tímto náročným transformačním obdobím prošli.

Závěr: Přestat hrát binární hru

Přestat se účastnit této hry neznamená pasivitu nebo rezignaci. Znamená to rozpoznat vlastní mechanismy racionalizace a mít odvahu zůstat v disonanci. Odmítnout být vymrštěn k jednomu pólu. Upřednostnit regulaci vlastního nervového systému před vítězstvím v argumentu.

Neznamená to čekat na kolektivní záchranu. Znamená to být ztělesněním paradigmatu, které už nepotřebuje ovládat, aby mohlo rozumět.

Vzorce, které dnes vidíme – polarizace, racionalizace, útěk k jistotám – nejsou selháním pravdy, ale reakcí nervového systému na přetížení. Pravda se v takovém prostředí neprosazuje silou argumentu. Objevuje se pouze tam, kde existuje dostatečná kapacita ji unést bez redukce.

Když přestaneme utíkat k rychlým odpovědím a vydržíme v napětí mezi disonancí a rezonancí, nerodí se syntéza. Nerodí se nový "názor". Rodí se nový druh vztahu k realitě.

Vztah, který nepotřebuje kontrolovat, aby mohl vnímat. Který se nesnaží vyhrát, aby mohl být pravdivý. Vztah, který nepotřebuje kolabovat do já, aby mohl slyšet celé pole.

Zdroje:

1. Vojtěch Franče: Kognitivní disonance https://ografologii.blogspot.com/2010/01/kognitivni-disonance.html

2. Ray Dalio: Money, Civil & International War, Minneapolis, and Beyond—in Perspective, https://www.linkedin.com/pulse/money-civil-international-war-minneapolis-beyondin-ray-dalio-tofee/

3. Leon Festinger: Cognitive Dissonance Theory, https://www.scribd.com/document/543352480/cognitive-dissonance-theory-leon-festinger-1957

4. Karl Friston: The free-energy principle: a rough guide to the brain? https://www.fil.ion.ucl.ac.uk/~karl/The%20free-energy%20principle%20-%20a%20rough%20guide%20to%20the%20brain.pdf

Disclaimer:

Tento článek vznikl jako reakce na článek od Vojty Frančeho, který se znovu objevil jako velmi aktuální na sociálních sítích. Bylo to jako objevit chybějící dílek k celkovému obrazu, o kterém už nějakou dobu přemýšlím. Myšlenky jsem probírala a článek draftovala a ladila s pomocí tří AI, Claude Sonnet 4.5, Gemini 3 a ChatGPT 5.2.