Trauma není mýtus. Ale stalo se jeho náhradou

„A některé věci, jež neměly být zapomenuty, byly ztraceny. Historie se stala legendou, legenda se stala mýtem… A dva a půl tisíce let zůstával Prsten zapomenut.“ (J.R.R. Tolkien, Společenstvo prstenu)

Už víc než dvě tisíciletí uplynula od doby, kdy Západ žil v příběhu, který spojoval čas, smysl a hodnoty do jednoho celku. Z příběhu se stal systém. Ze systému instituce. Z institucí forma. A z formy vakuum.

Z toho vakua se rodí náhradní příběh.

Kdysi trpěl jeden za všechny. Dnes trpí každý sám za sebe.

Zástupné utrpení mělo smysl, protože směřovalo k vykoupení. Neslo vztah k celku. Ukazovalo dál. Dnes možná netrpíme víc než dřív, ale trpíme osamoceně. Bez kontextu. Bez svědků. Bez rámce.

Utrpení kdysi vytvářelo most: mezi člověkem a celkem, mezi vinou a smířením. Dnes zůstává bolest bez svědků. Nepřetváří se ve vztah, ale v identitu.

A když se bolest stane tím, kým jsme, místo toho, čím procházíme,  pak už nejde o uzdravení, ale o začarovaný kruh.

1. Úvod: Vakuum po mýtu

Něco se děje. A cítíme to hluboko pod slovy: fragmentace vztahů, přetížení nervové soustavy, záplava psychologického jazyka, stoupající vlna diagnóz. Na jedné straně obrovský pokrok v tom, že o bolesti konečně mluvíme. Na druhé straně zvláštní posun: Jako by trauma, bolest, zranění, úzkost a únava, přestalo být tím, co nás brzdí, a začalo být tím, co nás definuje.

Ale trauma není mýtus. A když se jím stane, ztrácíme směr.

2. Trauma jako mýtus

Když se rozpadne společenský narativ, mýtus, který dává smysl celku (náboženství, ideologie, kulturní étos), člověk potřebuje nový bod ukotvení. A ve vakuu po mýtu se trauma stává poslední pravdou, poslední věcí, na které se shodneme: „Trpím. Ty taky. Tak jsme opravdoví."

Ale tím se z bolesti stává nové božstvo. A to je nebezpečné. Protože z bolesti se nestaví chrám. Bolestí se prochází. Opatrně, pomalu, vědomě. Ale nebývá se v ní doma.

Poznámka: Otevírání tématu traumatu vděčíme mnohým, ale jeden z nejviditelnějších hlasů posledních dekád patří Gáboru Matému. Jeho práce umožnila, aby bolest přestala být tabu, a nabídla rámec, v němž je možné ji chápat, zpracovávat a integrovat bez hanby. Právě díky této průkopnické vlně můžeme dnes jít o krok dál. Ne tak, že trauma popřeme, ale tím, že ho přestaneme klást do středu identity. Maté otevřel dveře. Ale zatím jsme jimi neprošli, uvízli jsme v nich jako v nekonečné smyčce.

3. Polarizace generací

Starší generace žila v popírání bolesti jako důkaz síly. Mladší generace se v reakci na tohle popření vychýlila do opačného extrému, adorace bolesti jako důkaz smyslu.

Jedni se naučili přežít tím, že necítili. Druzí hledají pravdu tím, že cítí všechno. Jedni vyrůstali v kultu práce, odpovědnosti, mlčení a výdrže. Druzí v kultu autenticity, sdílení, terapie a pojmenovávání.

A přestože obě generace nesou bolest, jejich způsoby vztahování se k ní jsou téměř neslučitelné.

Mezi těmito póly roste mezera, ve které se ztrácí jazyk přechodu,  jazyk, který by propojil mlčení s vyjádřením, sílu s citlivostí, přítomnost s historií.

Místo něj vzniká nová normalita:

• Kdo nemá úzkosti, není dost citlivý.

• Kdo nemá diagnózu, je asi jen ignorant.

• Kdo nemá trauma, není "in."

A tak se bolest, kdysi tajená, nyní vystavuje. Ale tím se ztrácí její hloubka. Z bolesti se stává status. Z diagnózy vizitka. Z trápení identita. A místo společného jazyka napříč generacemi vzniká soutěž o to, kdo trpí pravdivěji.

Ale bolest, která se stává statusem, už neléčí. Pouze vytváří začarovaný kruh, ve kterém se teď motáme všichni.

4. Co dělá z bolesti mýtus?

Dává identitu: „Jsem moje zranění.“ Vysvětluje vše: „Jsem taková, protože…“ Generuje hodnotu: pozornost, péče, komunitu, likes, klienty. Vytváří hranice: „Toto je moje bezpečí, nechoď dál.“ Zajišťuje smysl: „Můj příběh je platný, protože bolí.“

Ale mýtus má nabídnout přesah, ne uzavření. Mýtus je příběh, který nás nese dál. A trauma jako mýtus nás poutá zpět. Do minulosti. Do příběhu, který se neuzavírá.

5. Ekonomika bolesti

Z původního záměru mluvit o zranění, které bylo dlouho umlčeno, se zrodila nová kultura. A s ní i ekonomika. Trauma se stalo nejen jazykem, ale i produktem – certifikátem, značkou, komunitou.

Na počátku byli ti, kteří šli do neznáma, protože jim šlo o pravdu. Dnes je kolem nich hluk: stovky hlasů, které opakují slova o bezpečí, uzdravení, hranicích a bolesti – někdy pravdivě, někdy jako marketing. Trauma se stalo měnou.

6. Trauma jako nový mýtus

V okamžiku, kdy se rozpadne civilizační příběh, který držel pohromadě čas, smysl a hodnoty, zůstává člověk nahý – bez narativu, který by mu říkal, odkud přichází, proč tu je, co je jeho úkolem. A tak si, v zoufalé potřebě ukotvení, začne vytvářet příběh nový. Ne ten založený na hrdinství, transcendenci nebo vztahu k celku, ale příběh zakořeněný ve zranění.

Trauma se tak stává novým osudem. Novým vysvětlením všeho: – Kdo jsem? To, co mi bylo provedeno. – Proč trpím? Protože systém, rodina, tělo, mozek, minulost, genetika. – Jak se uzdravím? Pojmenuju trauma. Validuju trauma. Sdílím trauma.

Jenže co když trauma není mýtus, ale volání po mýtu? Co když naše bolest není konečná identita, ale brána?

Tento „nový mýtus traumatu“ nese v sobě několik kritických rysů: – Přináší důležitou pravdu (o bolesti, nespravedlnosti, historii), ale neukazuje cestu dál. – Vytváří uzavřený kruh sebereference: všechno je důsledek traumatu. – Redukuje vztah na zrcadlení zranění místo tvořivého pohybu. – Otevírá se hlavně těm, kteří mají jazyk pro něj – čímž vzniká nový druh elitářství. – A v některých kruzích se stává měnou autenticity: kdo nemá dost bolesti, „není pravý.“

7. Kudy vede cesta ven?

Nené to zpátky, nebo pryč, ale skrz. Cesta ven vede:

– přes přechod traumatu v integraci, – přes návrat k archetypálním jazykům, – přes obnovu hodnot, které nejsou postavené na bolesti, – přes tvorbu, ne výhradně terapeutickou, ale existenciálně tvořivou, – přes rituály, které neslouží zranění, ale pohybu dál.

Nejde o to "vyléčit" civilizaci. Jde o to, abychom znovu byli spolu. Viděli se. Přestali se navzájem zraňovat symbolicky. A hlavně, přestali definovat, kdo jsme, jen podle toho, co nám bylo provedeno. Trauma je skutečné. Bolest je skutečná. Ale nejsme jen zranění.

A kdo najde odvahu jít dál, bez popření i bez uctívání, ten se může stát nositelem nového mýtu.

Pozn. pod čarou: Jak vznikl tento článek

Na začátku byl jeden velmi dlouhý prompt – analytický rámec pro posuzování dopadů rozhodnutí, určený pro umělou inteligenci. Chtěla jsem z něj vytvořit CustomGPT pro pomoc s rozhodováním, ale nejdřív ho otestovat na sobě, jako všechno, co pak doporučuji dál. Nepoužila jsem ho přímo, ale napadlo mě ho otočit, jako zrcadlo. A pak mě napadlo zkusit ten rámec rozšířit jako nástroj pro hlubší nahlédnutí společenské dynamiky, protože mě vždycky zajímá i “big picture”. Během vzájemného dialogu s AI, které jsem dala původní prompt jako strukturu, jsme došli až k tomuhle textu, kdy jsem si nejdřív kopírovala fragmenty diskuze a pak jsem z toho sepsala článek.

Pokud byste chtěli vyzkoušet prompt, můžu zaslat, napište mi.